Zpřístupnění stránky okolnímu světu

Jiří Kosek ml.

Z HTML jsme se toho již naučili dost na to, abychom si vytvořili vlastní domovskou stránku. Stránku máme zatím uloženu na lokálním disku svého počítače a přístup k ní máme pouze my -- resp. ten, kdo sedí u našeho počítače. Stránkou se tak můžeme pochlubit všem kamarádům, partnerům, manželům, manželkám, dětem, babičkám, ..., kteří k nám přijdou na návštěvu. Stránka však zatím není přístupná z Internetu. V dnešním pokračovaní si tedy povíme o tom, co je potřeba udělat proto, abychom stránku nabídli celé Internetovské komunitě.

Postupy se budou lišit podle toho, zda máme Internet přístupný přímo ve firmě nebo instituci, ve které pracujeme, nebo zda se k Internetu připojujeme z domova modemem přes telefonní síť (komutované spojení).

Předtím, než se na jednotlivé varianty podíváme podrobněji, probereme některé společné znaky. Soubor s domovskou stránkou a případně další naše stránky, na které z té hlavní vedou odkazy, bychom měli na našem počítači soustředit do jednoho adresáře (a případně do jeho podadresářů -- pokud máme stránek již opravdu mnoho). V tomto adresáři bychom neměli mít žádné jiné soubory -- zabráníme tak možným zmatkům.

Odkazy mezi našimi stránkami by měli být pouze relativní (viz 3. díl našeho seriálu o odkazech a URL). Pokud se tímto pravidlem nebudeme řídit zažijeme mnoho nepěkných zážitků.

Pokud máte vše připraveno tak, jak jsme si právě popsali, nic nebrání tomu, abyste stránky ukázali světu. O tom, jak to udělat, je nejlépe se poradit se správcem sítě ve vaší firmě nebo s vaším poskytovatelem připojení. Postupy se totiž většinou liší v drobných detailech a maličkostech, o kterých ví pouze správce sítě. My si nyní popíšeme některé obecné vlastnosti.

Domovská stránka ve firmě, která je připojena k Internetu

LAN bývá do Internetu připojena pevnou linkou a firma má nejčastěji přímo ve svém sídle umístěn počítač, která zprostředkovává komunikaci počítačů v LAN s Internetem. Pokud má firma svoje webovské stránky, znamená to, že na některém z jejích počítačů musí běžet specializovaný program, kterému se říká WWW-server. Ten čeká na požadavky uživatelů, kteří si chtějí prohlížet firemní stránky a odpovídá na ně zasláním příslušné stránky.

Pokud WWW-server běží na stejném počítači, který pracuje i jako file-server (tj. uživatelé na něm mají uloženy své soubory), je to asi nejlepší situace, která mohla nastat. Předpokládejme, že tento server má doménovou adresu server.firma.cz. Většinu WWW-serverů pracujících pod Novellem, Windows NT i Linuxem lze nastavit tak, že při požadavku na stránku o URL http://server.firma.cz/~jméno se server podívá do adresáře uživatele jméno a hledá zde podadresář, který se nejčastěji jmenuje html, public_html, public.www (konkrétní nastavení záleží na správci serveru). V tomto adresáři pak hledá soubor s názvem index.html či default.html (opět záleží na správci serveru) a v případě, že soubor existuje, vrátí jej jako odpověď.

Za této situace stačí pro zpřístupnění našich stránek světu vytvořit v domovském adresáři podadresář daného jména (např. h:\html) a do něj překopírovat domovskou stránku a případné další. Vaši domovskou stránku pojmenujte nejlépe index.html, protože pak si na své vizitky můžete napsat pouze krátké URL bez specifikace vlastního jména domovské stránky.

Dejme tomu, že jste si vytvořili adresář html a do něj nahráli dva soubory: vaši domovskou stránku index.html a druhou stránku, která obsahuje vaše oblíbené odkazy linky.html. Vaše uživatelské jméno v síti je jnovak. URL vaší domovské stránky, které můžete rozdávat zájemcům o vaši stránku může mít dvě podoby:

1. http://server.firma.cz/~jnovak
2. http://server.firma.cz/~jnovak/index.html

POZOR: Součástí URL nikdy není jméno adresáře (složky), ve kterém jsou uloženy všechny HTML dokumenty. Zápis URL ve tvaru http://server.firma.cz/~jnovak/html/linky.html. je zcela špatný a při pokusu o načtení stránky s touto adresou vám váš prohlížeč ohlásí pouze chybové hlášení.

Pokud vaše firma WWW-server má, ale provozuje jej na jiném počítači než, na kterém jsou vaše domovské adresáře, je postup publikování podobný jako, když jste z domova připojeni komutovanou linkou (vaše firma bude v podobném postavení jako poskytovatel připojení -- samozřejmě pouze technicky nikoliv finančně). Jediný rozdíl je v rychlosti -- komunikace s WWW-serverem nebude probíhat po pomalé telefonní lince, ale po relativně rychlé LAN.

Domovská stránka u poskytovatele

Poskytovatel vám většinou za finanční úplatu poskytne jistý prostor na jeho WWW-serveru. Zároveň by vám měl sdělit jakým způsobem můžete na WWW-serveru aktualizovat vaši stránku.

Nejčastěji se používá přístup pomocí služby FTP (File Transfer Protocol) -- služba určená pro přenos souborů. Tato služba umožňuje na vzdálený počítač přenášet soubory. V tomto případě se budou přenášet soubory se stránkami z vašeho počítače na WWW-server poskytovatele.

Abyste mohli využívat FTP musí vám poskytovatel přidělit uživatelské jméno a heslo, kterým je chráněn přístup k vašemu vyhrazenému prostoru na WWW-serveru. Dejme tomu, že vám bude přiděleno jméno alustig.

Pro přenesení stránek se musíte spojit s WWW-serverem poskytovatele pomocí protokolu FTP. K tomu můžete využít buď specializovaného FTP-klienta nebo třeba klidně Netscape Navigator.

Předpokládejme, že doménová adresa WWW-serveru poskytovatele bude www.provider.cz. Pro spojení se serverem pomocí klasického FTP je nutné provést následující kroky:

1. Být v adresáři, kde máte uloženu vaši domovskou stránku.
2. Pomocí příkazu ftp www.provider.cz se spojit se serverem poskytovatele.
3. Na výzvu User name: vložit vaše uživatelské jméno: alustig.
4. Na výzvu Password: vložit vaše heslo.
5. Pokud vše proběhlo v pořádku, měl by se objevit prompt ve tvaru ftp>.
6. Zadat příkaz binary - přepnutí do binárního režimu přenosu.
7. Příkazem mput * přenést všechny soubory z aktuálního adresáře vašeho lokálního disku na server. Přenos jednotlivých souborů bude nejspíš potřeba potvrdit odesláním 'y'.
8. Ukončit spojení se serverem pomocí příkazu bye.

Tento postup, který příliš nevyužívá klikání myší, lze nahradit použitím grafických FTP-klientů nebo již zmíněným Navigatorem a jeho funkcí Upload File v menu File.

Sami vidíte, že postup není zrovna pohodlný a v případě, že by vaše stránky byly rozčleněny do více podadresářů, život si zkomplikujete ještě více -- pro každý adresář budete muset soubory přenášet zvlášť. V tomto případě je lepší se s poskytovatelem domluvit na nějakém jiném řešení. Možností je opět několik:

1. Přenést pomocí FTP stránky jako jeden zip-soubor; pak se k serveru připojit pomocí telnetu a soubor dekomprimovat do celé struktury adresářů a stránek.
2. Připojit si disk u poskytovatele pomocí některého ze síťových souborových systémů jako je NFS nebo SMB.

V příštím díle si od technických detailů odpočineme -- povíme si jak stránky zpestřit zařazením obrázků.